Dětství

Narodil se v roce 1972 v Praze do rodiny geologa a lékařky. Dva roky po jeho narození se rodičům narodila sestra Marie, která je dnes lékařkou. Bylo krátce po sovětské okupaci a v Československu začala neblahá normalizace. Rozhodujícím způsobem na malého Jaroslava zapůsobilo dětství prožité v malé vesnici Líska v sudetských Lužických horách.

Tak trochu šťastnou náhodou v Lísce zakoupil otec v roce 1967 chalupu, protože na severu Čech tehdy prováděl geologický průzkum. Vzhledem k tomu, že rodičům nebyl tehdy v Praze přidělen žádný byt, nezbylo než pendlovat mezi malým pražským podnájmem a Lískou, kam  se víceméně nuceně na několik let odstěhovali. Sudety v té době nebyly žádnou bukolickou krajinou, jak si ji máme tendenci dnes idealizovat. Působily naopak zcela liduprázdně a strašidelně. Po odsunu německých obyvatel došlo po roce 1945 k velké devastaci krajiny. Tu zhoršila ještě sovětská okupační vojska, která zdemolovala, co mohla. V děčínském zámku například z barokní knihovny udělali fotbalové hřiště tak, že do barokní intarzie vyřezali motorovou pilou branky. Sověti zcela zdevastovali zámek v Mimoni nebo zaneřádili municí krásnou oblast okolo Ralska… Němými svědky jsou rozpadlé statky, vypálené kostely, vesnice, které zcela zmizely a z nichž třeba v lese zbyla jen lavička.
Obyvatelstvo, které tamní obce dosídlilo, pocházelo ze všech koutů Československa a neslo sebou mnohé bizarní osudy. Jedním z mých sousedů byl například Maďar, který se nikdy nenaučil česky a často chodil namol opilý vesnicí za hlasitého a dosti falešného zpěvu uherských vlasteneckých písní. Další soused se zase oběsil na stromě tak vysoko, že ho museli sundávat hasiči. Vždy mě fascinovala tamní krajina, stejně jako strašidelné příběhy, které sebou nesla.

 Po několika letech se rodičům podařilo zakoupit v Praze rozpadlý dům, aby se mohli definitivně vrátit do hlavního města. Chalupu začali využívat již jen rekreačně. Jaroslavovo dětství bylo hezké, ale bohužel zcela poplatné době normalizace. Bylo také plné  nesmyslných zákazů a nemožnosti vycestovat. Málokdo si dnes dokáže představit, že poprvé mimo hranice Československa vyjel až v roce 1990. Bylo to na „západ“ do Rakouska...

Rodiče svého dosti živého synka zapsali ve druhé třídě do lidové školy umění. Bylo to v době, kdy se zajímal více o fotbal než o umění. Vše se změnilo až na prahu puberty, kdy poznal mladého učitele malířství Vlastimila Šika. Byl velmi výraznou osobností, která mě dokázala pro umění nadchnout. Ostatně jeho školením prošlo několik zajímavých umělců jako filmař Šimon Koudela nebo malířka Julia Hansen-Loeve.

Studia

Teprve tehdy se nadchl pro výtvarné umění tak, že začal v budoucnu uvažovat i o studiu na pražské akademii. V době normalizace  nebylo příliš reálné, aby se na AVU dostal. Vše se radikálně změnilo po sametové revoluci. V roce 1991 byl na první pokus přijat do malířského atelieru Jiřího Sopka.

Samotná škola byla pro velmi mladého studenta spíše zklamáním.  Spolužáci byli často o deset let a více let starší a profesor Sopko se nám spíše nevěnoval. K jeho cti mu slouží, že své žáky nenutil sledovat svůj styl, jak to bylo běžné v ateliérech jiných pedagogů. Záhy zaujal rozhodující slovo velmi módní koncept a drtivá většina spolužáků se věnovala konceptu, performancím, videoartu, landartu nebo body-artu. Akademie se snažila dohánět světové trendy. Klasická malba byla spíše vzácností. Jaroslav se pokoušel o vlastní vizi malby vycházející z expresionismu. Vždy jej oslovovala víceméně tradiční krajinomalba, takže se v rámci školy ocitl rychle na příslovečné druhé koleji.

Východisko tak našel v četných stážích na uměleckých školách v Německu, Holandsku a Norsku. Tyto pobyty byly někdy špičkově připravené. Pravidlem byla měsíční apanáž. Výuka byla na absolutně profesionální a zcela jiné úrovni než v Praze. Pedagogové se studentům věnovali. To byl hlavně případ Německa. Jaký to rozdíl proti Praze, kde někteří profesoři vyučovali jen kvůli tomu, aby za ně někdo platil složenky. Na druhou stranu ne vše bylo perfektní. V takovém Rotterdamu se například během pouhých tří měsíců několikrát stěhoval, aby byl vůbec rád, že sehnal ubytování v budově bývalých kasáren padesát kilometrů od školy. Do školy tak dojížděl každý den na kole, které mu nakonec stejně někdo ukradl. Naštěstí to bylo pár dnů před návratem domů.

Bez ohledu na to, jak byly stáže připraveny, zahraniční pobyty jej ovlivnily především v tom, že se musel vždy o sebe postarat. Byla to velká škola života. Akademii  absolvoval v roce 1998. Jako krajinář  si tehdy přišel jako absolutní outsider.

Po škole

Perspektiva uživit se vlastní tvorbou byla dosti nevalná. V té době ještě bylo velmi málo soukromých galerií a umění se nesbíralo tak jako dnes. Sice měl hned po škole několik relativně úspěšných výstav (např. Dům umění v Českých Budějovicích nebo Galerie Bayer&Bayer v Praze). Vlastní tvorbou se ale uživit nedokázal. Začal  tak učit na částečný úvazek v ZUŠ, (bývalá lidová škola umění) Intenzivně maloval a snažil se prosadit s vlastní tvorbou. Kromě toho  přes léto pracoval na různých archeologických vykopávkách, opravoval kola a podobně.

Zásadní zlom přišel až kolem roku 2003. V té době byla v Jízdárně Pražského hradu uspořádána výstava Perfect tense, připravená kurátorsky Olgou Malou a Karlem Srpem, která mapovala českou malířskou scénu. Jaroslav mezi dvaceti výtvarníky, kteří se výstavy zúčastnili. Výstava byla na tehdejší dobu velmi dobře připravená a představovala jakési dveře „do lepší malířské společnosti“.

Začal jsem také více spolupracovat s kurátorkou a později úspěšnou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou, která propagovala mladé malíře a byla v tom velmi úspěšná. Uspořádala například výstavu Transfer v Mnichově, kde se poprvé v Německu představila česká mladá malba. Výstava byla ještě reprízovaná v New Yorku. Kateřina Tučková tehdy napsala i esej k jednomu z mých prvních katalogů.

Stuckismus a skupina Natvrdlí

V roce 2004 se stal členem stuckistického hnutí. Stuckismus vznikl ve Velké Británii v létě 1999, kdy londýnští malíři Billy Childish a Charles Thomson vydali manifest stuckismu. Název pro nové umělecké hnutí odvodili od anglického slova stuck, česky zastydnout či zakysnout, kterým slavná konceptualistka Tracey Emin označila jejich malby. 

Manifest stuckismu obsahoval mimo jiné provokativní věty jako Umělec, který nemaluje, není umělec a Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění. Autoři tím jasně vyjádřili dva základní principy stuckismu. Jednoznačnou preferenci malby jako výtvarného vyjadřovacího prostředku a radikální odpor ke konceptuálnímu umění v tom smyslu, že není možné, aby byl za umělecké dílo pokládán obyčejný předmět jen proto, že jej za něj prohlásil různě motivovanou kritikou uznávaný výtvarník. Stuckistické hnutí se záhy rozšířilo do celého světa a dnes existuje přes 200 poboček ve více než 50 zemích celého světa. 

Stuckismus se etabloval na samém konci devadesátých let, kdy byly galerie doslova přeplněny konceptuálním uměním a klasické malbě se prorokoval brzký zánik. Uplynulá dekáda dala stuckistům víceméně za pravdu a klasické závěsné obrazy jsou stále hybatelem zejména soukromých galerií. Někteří stuckisté jako Billy Childish a Joe Machine se stali významnými postavami britské umělecké scény. Charles Thomson je zase respektovaným kritikem a glosátorem situace na umělecké scéně.

 
Stuckisté uspořádali celou řadu výstav, z nichž asi nejznámější byla výstava na biennále v Liverpoolu v roce 2004 s názvem Punk Victorian. Britští stuckisté se proslavili také svými demonstracemi proti Turnerově ceně, kterou pořádají každoročně před londýnskou Tate.

 

Mezi významné podporovatele stuckismu se v posledních letech zařadil i jeden z nejznámějších anglicky mluvících kunsthistoriků a propagátorů moderního umění Edward Lucien-Smith. V Čechách je znám především svojí knihou Art today. Sám v předmluvě ke knize Stuck between Prague and London napsal „Stuckismus se stal, ať se nám to líbí nebo ne, čtvrtou dimenzí současného umění“.

 

V roce 2004 tak vznikla i česká odnož stuckistického hnutí pod názvem Prague - stuckists. K prvním členům skupiny patřili například malíři Jiří Hauschka nebo Markéta Urbanová.  Česká skupina byla od začátku velmi aktivní a zorganizovala mnoho výstav. Jedna z prvních větších výstav se uskutečnila v obnoveném Topičově salonu v Praze v roce 2007. Velmi činní byli členové i v kooperaci s anglickou sekcí stuckistů. Mimo jiné se zúčastnili v Londýně významných výstav Enemies of Art, Stuckism- Elizabethian avantgarde a Stuck in the Emotional Lanscape (2010 – 2011). Posledně jmenovanou expozici doprovodil katalog s předmluvou Charlese Thomsona. Pravdou je, že druhá jmenovaná akce se kvůli logistickým problémům málem neuskutečnila. Příprava těchto výstav byla mnohdy takřka adrenalinovým sportem a takové video z vyjednávání s britským celníkem by dnes možná získalo i Chalupeckého cenu. 

 

Po návratu z Londýna se skupina rozhádala a po řadě osobních sporů z ní odešla většina členů. Část z nich zcela opustila stuckismus, někteří pokračovali v nově vzniklých Central Europe stuckists. První akcí nově vzniklé skupiny byla výstava STUCK between Prague and London v Nolias Gallery v Londýně. Tuto výstavu doprovodil výpravný katalog s předmluvou od již zmiňovaného Edwarda Luciena-Smithe. Koncem roku 2013 proběhla v Městské galerii v Pardubicích výstava Stuck in Pardubice, pod kurátorskou taktovkou Martiny Vítkové, která v České republice vůbec poprvé představila nejen členy skupiny, ale zejména práce zakladatelů hnutí Charlese Thomsona a Paula Harveyho.

 

V roce 2015 proběhla velmi důležitá výstava Stuckism remodernising the Mainstream v galerii Studio 3 na půdě University of Kent v Canterburry. Výstava, kterou zahajovali historici umění Alan Kirby, Graham Pooke a Edward Lucien-Smith představila výběr čtyřiceti umělců z Velké Británie, USA, Řecka, Pákistánu, Německa a České republiky. Ze skupiny Central Europe stuckists jsem se jí vedle Jiřího Hauschky a Markéty Urbanové zúčastnil i Jaroslav. O přetrvávajícím vlivu stuckismu svědčí i to, že v posledním normativním (ve Velké Británii je používána i jako učebnice pro střední a vysoké umělecké školy) přehledu Movements in art since 1945 od Edwarda Luciena- -Smithe není opomenuto Valečkovo jméno a je zde zmiňováno vedle Joe Machine v blízkosti například Banksyho. S Edwardem Lucienem-Smithem malíře ostatně pojí blízký profesionální vztah a je autorem teoretického textu v jedné z jeho monografií.  

 

Vedle stuckistů je účasten i v recesistické umělecké skupině Natvrdlí (teoretička Rea Michalová, malíři Karel Jerie, Michal Novotný-MICL, Lukáš Miffek), která vznikla v roce 2008.  Skupina se značnou nadsázkou hlásala rovněž návrat k tradiční malbě. 

 

Tehdy začal více spolupracovat s nadanou a velmi inspirativní historičkou Reou Michalovou, která připravila mimo jiné mimořádně zajímavý projekt Borderline syndrom, který mapoval neveselou historii Sudet ve spolupráci českých a německých umělců, výstavy proběhly nejen v Praze, ale i v Alfred Kubin Galerie v Mnichově a OstDeutsche Galerie v Řeznu.

 

Střední věk

Po mnoha neveselých letech se začal přece jen prosazovat a postupně i vystavovat ve významných státních galeriích (např. Alšova jihočeská galerie, GASK Kutná Hora, OGL Liberec, OGV Jihlava a další). Také začal být zván na zahraniční sympozia a dostal se do širšího povědomí. Díky tomu začal být o jeho tvorbu větší zájem a kromě soukromých zájemců jej začaly projevovat i instituce jako Národní galerie v Praze, v jejichž sbírkách jezastoupen.

Postupně se začala proměňovat i autorova tvorba od klasické krajinomalby směrem k větší příběhovosti a nadsázce, která často pracuje s černým humorem.  Zásadním  přelomem v mé kariéře byl rok 2015, kdy vystavoval v respektované pražské galerii Václava Špály. Expozice s názvem Stíny Sudet připravená ve spolupráci s již zmiňovanou Reou Michalovou a Pavlem Lagnerem byla dobře přijata a definitivně jej etablovala na umělecké scéně. Na výstavu postupně navázaly další projekty například v Galerii Středočeského kraje pod vedením Richarda Druryho nebo Oblastní galerii Liberec (kurátorka Zuzana Štěpanovičová). Tehdy také došlo k četným akvizicím ze strany těchto institucí. Jeho obrazy se také začaly častěji objevovat i na skupinových výstavách jako například Obrazy zimy, kterou v klatovské galerii připravila Lucie Šiklová. 

Na současné výtvarné scéně se považuje spíše za malíře stojícího mimo aktuální módní trendy, což mi dává potřebnou svobodu nutnou pro moji práci. Jak říká „Největším vítězstvím pro mne bylo, že jsem přes všechny peripetie mohl u malování zůstat“.