Na Máchově jezeře se v devadesátých letech náhle zjevila jachta. Na místní poměry nezvykle bílá a luxusní. Pyšně se natřásala na hladině a občas se zhoupla v bocích, aby upoutala pozornost. Ani nemusela. I tak svítila až na protější břeh. Vedle okousaných škunerů a bárek s ránami, které jim do dřevěných těl zasadil čas, působila jako zapomenutá, zbloudilá nevěsta, kterou unesli ženichovi. S rybami pod vodou to ani nehnulo. Zato na břehu se probudila Závist. V lidských očích se odrazila jako v rozbitém zrcadle. Nakřivo se za soumraku táhnou výhružné postavy. A než tma přivítá noc, plamen šlehne krajinou. Jako ohnivý závoj mrtvé nevěsty, co se ženicha nedočkala. Do smrti vrostla její bílá příď svatebních šatů. A mužům na břehu z té podívané zářily oči. Jak jinak.
