Ani zlaté zuby nebožtíka nevydrží žár, který tělo během kremace pozře. Za dvacet minut se tělo změní v prach, podobající se bílému písku. Jsou v něm černé kousky dřeva – zbytky dřevěné rakve. Za života byla slečna kousavá. Hrubá jako oblečení na motorku. Ostrá jako břitva. Vyjadřovala se rozzlobeným až hněvivým tónem. Zřídka sarkasmem. Ten už vyžaduje abstrakci a kreativní myšlení. Překonat rozpor mezi doslovným a skutečným významem nedokázala. Nadhled a smysl ji po celý život zůstal cizí. Měla jen proříznutou pusu. Plnou zlatých zubů. Brzdové destičky ji scházely. Písek na mořské pláži za setmění připomíná písek na mořské pláži lidský prach. Vzpomínka a prach. To z ní zůstalo.
